V Pondělí, dne 24.1.1983 obdařila malá Helenka svět svým prvním pláčem, svým příchodem mezi nás. Každým dnem i týdnem se mohla pochlubit novým slovem, které dokázala vyslovit, svými prvními krůčky, na které byla hrdá, svými prvními úspěchy, ze kterých jsme měli všichni velikou radost. Už ve svém mládí neměla ráda zlo, když z kočárku uviděla u kontejneru vyhozenou panenku, neměla ráda násilí a proto před televizí hubovala Atose, Portose Aramise i Dartaňana, za jejich souboje s kordy. Co se jí nelíbilo, bez ostychu dala najevo. S postupným dospíváním si kladla vyšší a vyšší cíle, byla ctižádostivá, houževnatá a pracovitá. Když se na ni svalilo příliš práce, či zodpovědnosti, vždy jsme se snažili jí co nejvíce pomoci a usnadnit jí cestu životem. I když měla své chyby a nedostatky, jako každý člověk, měli jsme ji všichni moc rádi. Prožili jsme s ní spoustu krásných chvil doma i na dovolených, při sportu i lenošení, při posezení s kamarády a příbuznými. Její smích si zapamatoval každý a určitě se každému snadno vybaví.      Měla ráda lidi, zvířata, hory (nejraději Švýcarské Alpy), přírodu jako takovou, čínskou a japonskou kulturu, kterou chtěla poznat na vlastní oči i kůži. Měla spoustu plánů do budoucna, které bohužel už nikdy nezrealizuje. Nechápu jak je to možné, proč byla na řadě právě ona, ta, která si to v žádném případě nezasloužila! Mladá, plná energie a života, který z ní v pondělí, na 1. Máje 2006, tak rychle vyprchal. Ten, co jí život vzal asi nebude nikdy dopaden ani potrestán, protože z místa tragedie unikl.      Vážení příbuzní, milí kamarádi a kamarádky, vy všichni, které měla tolik ráda a vy měli rádi ji, vzpomínejte na ni v dobrém, ať z vašich duší nikdy nezmizí. Její smrt velice zasáhla naši rodinu a je velmi těžké se s takovou ránou vyrovnat, denně se potýkat s hořkostí jejího osudu, ale v našich srdcích a duších bude navěky.      Helenko, děkujeme Ti za všechny chvíle, které jsme s Tebou strávili!

S velkým zármutkem a slzami v očích   bráška Aleš maminka Vendulka tatínek Ivoš a ostatní příbuzní